Míčová hra – pelota
Pelota byla posvátnou hrou, kterou bychom z dnešního pohledu spíše neoznačili za sportovní klání, ale za náboženskou rituální hru. Hráli ji k tomu speciálně vybraní a trénovaní jedinci, kteří pocházeli ze šlechtických rodin. Těla hráčů byla chráněna pro případ kontaktu s tvrdou zemí (kolena, lokty) a zároveň i ozdobena honosnými čelenkami.
Počet hráčů závisel zřejmě od velikosti hřiště a období, ve kterém se odehrávala tato hra. Ta provázela národy Mesoameriky od nepaměti. Jeden tým tvořilo obyčejně 3-5 hráčů, ale např. V Chichén Itzá se říká, že hrálo v každém týmu po 7 hráčích. Zřejmě proto, že toto hřiště je největším hřištěm na pelotu v celé Mesoamerice. Hřiště jsou roztroušená po celé oblasti od středního Mexika až do Guatemaly a Hondurasu. Hrálo se od předklasického až po pozdně poklasické období. Podívejte se na ukázku, jak se pelota pravděpodobně hrála.
Pelota se hrála na zvlášť k tomu postavených hřištích, která měla obdélníkový půdorys s krátkými otevřenými stranami. Dlouhé strany lemovaly šikmé zdi z kamenných kvádrů pod úhlem 30-45 stupňů zakončené kolmou zdí, na niž byl uprostřed umístěn zdobený kamenný kruh.
Povrch hřiště byl tvrdý a hladce upravený, aby se míč dobře odrážel. Principem hry bylo dostat míč skrze kamenný kruh. Nebylo to vůbec snadné, uvědomíme-li si, že se hrálo kaučukovým míčem, který údajně vážil 3 až 5 kilogramů. Dotknout míče se směli hráči pouze boky, rameny, hrudí, případně hlavou – tyto části těla byly pokryty chrániči – přesto zřejmě často docházelo k zraněním. Hru zahájil vždy vysoce postavený kněz či vládce města a to vhozením míče z tribuny nebo malého chrámu na vrcholu kolmé stěny hřiště. Jedno mužstvo se snažilo vhozený míč dopravit pomocí vzájemných nahrávek boky či hrudí skrze kruh. Míč se mohl dotknout země, ale nesměl zůstat trvale na ní ležet. V ten moment začal hrát druhý tým.
Jelikož se jednalo o hru rituální, pravděpodobně souvisela se zahájením setby a symbolizovala plodnost, sledovali jí nejenom vládcové a kněží, ale i všechen lid. K tomu sloužil široký prostor na vrcholu kolmých zdí, kam se dostali po stupňovitých terasách. Jelikož nebylo zdaleka tak snadné dopravit míč skrze kruh a docílit tak bodu říká se, že hra mohla trvat i více dnů (samozřejmě se přerušovala).
Přesná pravidla a další informace se nedochovala, nicméně se vědci shodují, že tato náboženská hra byla vždy spojena s kultem krve a oběťmi. To dokládají symboly smrti (lebky) často vytesané do kamenných bloků, z nichž bylo hřiště postaveno nebo reliéfy po stranách hřiště. Po skončení utkání byl rituálně obětován kapitán vítězného týmu*). Reliéfy názorně ukazují (např. v Chichén Itzá) jak kapitán poraženého týmu třímá v jedné ještě velký nůž, zatímco v druhé již uříznutou hlavu obětovaného vítězného kapitána. Jeho krev prýštící z krku (stylizována ve formě hadích těl) pak dopadá na zem a zajišťuje tak plodnost pro nadcházející období.
*) zde se často názory rozcházejí, někteří tvrdí, že to byl kapitán poraženého týmu, kdo byl obětován. Nicméně tento názor je dle jiných silně ovlivněn naším dnešním vnímání světa – tedy poražený má být potrestán. Filosofie Mayů byla od našeho materialistického pojetí světa na míle vzdálená. Tělo pro ně nebylo podstatné – zato duše ano. A jelikož krev obětovaného kapitána měla sloužit k zajištění plodnosti (hojnosti) nadcházejícího období zdá se být logické, že to měla být krev toho nejlepšího – tedy vítěze. Mayové navíc věřili, že cestou osobní oběti přijdou rovnou do nebe – řekli bychom, že to byla vstupenka rovnou do ráje. Proto byla čest hrát tuto hru a být následně obětován. Mayové smrt nechápali jako konec nýbrž jako pokračování v jiné dimenzi.
