Mayové věřili, že náboženské rituály, při kterých byla prolévána lidská krev, jsou nezbytné, aby bylo zajištěno fungování vesmíru, střídání ročních období, úroda kukuřice, lidský život a předurčenost času. Oběti byly nezbytné k zajištění existence bohů a doplnění jejich spotřeby bio energie. V prvopočátcích tj. v předklasickém a klasickém období (500 př.n.l.- 800 n.l.) prováděli tyto rituály vládcové a nejvyšší duchovní sami na sobě a jednalo se o tzv. "autosakrifikaci" . Král si propichoval pomocí kosti z ocasu rejnoka penis, v případě královny šlo o jazyk a jímali krev do připraveného pytlíku zhotoveného z kůry stromu. Pak se vše spálilo na kamenném oltáři a dým symbolizoval návrat krve zpět k bohům (klikatící se stopa kouře též symbolizovala pohyb hada jako posvátného zvířete po obloze až do nebe k bohům). Vracení krve bohům odkazuje na mytologii, podle které mayští bohové stvořili (po několika neúspěšných pokusech zhotovit ho ze dřeva či hlíny) člověka z kukuřice (z rozemletých zrn) a aby těsto drželo pohromadě darovali bohové svou vlastní krev - a tak vznikli prní Mayové. Tím, že mayští králové darovali svou vlastní krev při těchto rituálech uzavírali tak de facto celý cyklus, kterým děkovali bohům za své stvoření...
Obřady se prováděly na vrcholu pyramid po předchozím očištění se (meditace a halucinogenní vývary) ve slavnostním rouchu s výraznou výzdobou hlavy a těla (ptačí pera, jaguáří kůže…) a pálením kopálu, což navozovalo mystickou atmosféru, která měla evokovat prolínání božského s pozemským, přičemž panovník byl vždy vnímán jako zosobnění božstva na zemi. Normálním lidem nebylo povoleno vystoupit na pyramidu a kromě náboženských rituálů většinou ani do části města k tomu vymezené. Panovník provádějící tyto rituály poté sdělil, co jeho město a obyvatelé čeká v nadcházejícím období.
V poklasickém období dochází k dramatické změně pod vlivem kultu a náboženství opeřeného hada tzv. Kukulkána (maysky) resp.Quetzalcoatla (v nářečí nahuatl), které do oblasti Yucatánu přinesl bojovný národ Itzů (od toho pojmenování Chitzen-Itza) nebo chcete-li tzv. toltécké kultury. Každopádně to bylo něco, co přišlo zvenčí a změnilo jak náboženství, tak i mentalitu vládnoucí třídy, která se stala velice militantní. K tomu došlo v období po roce 900 n.l. a trvalo nějakých 350 - 400 let. V tomto období byly lidské oběti prováděny k zajištění již uvedených cílů s tím rozdílem, že obětováni byli většinou váleční zajatci, kterým bylo na vrcholu pyramidy vyjmuto obsidiánovým nožem zaživa srdce a ještě tlukoucí bylo obětováno bohům.Tělo pak bylo svrženo z pyramidy dolu. V tomto období tyto zrůdné praktiky dosáhly takových rozměrů, že například v Chichén Itzá byly vytvořeny speciální vojenské oddíly (řády orlů a jaguárů), jejichž hlavním úkolem bylo (kromě obrany města) získávání co největšího počtu zajatců pro potřeby obětování. V případě, že se podařilo zajmout krále nebo vysokého hodnostáře, byl tento obětován ve speciálně určeném termínu (většinou při konjunkci planet) a při zvláštním obřadu setnutím hlavy. V Chichén Itzá sloužil těmto účelům zejména Chrám válečníků. Tyto zrůdné praktiky dovedli k vrcholu Aztékové (1200-1500), kteří v městě Tenochtitlan byli údajně schopni obětovat až 20tis lidí při vysvěcení jediného chrámu a až 50 tis.ročně.
K náboženským rituálům, při kterých byla prolévána krev můžeme zařadit i míčovou hru zvanou „pelota“, kdy byl kapitán vítězného (některé zdroje uvádí že, poraženého) týmu obětován. Reliéfy na zdech hřiště např. v Chichén Itzá zobrazují jeho uříznutou hlavu v ruce druhého kapitána ještě třímajícího nůž a krev prýštící z krku je znázorněna pomocí hadích těl. Krev dopadající na zem měla zajistit úrodnost a plodnost nadcházejícího cyklu. Tvrdí se, že pelota se hrála v předem stanovených termínech a utkání mohlo trvat i více dní. Pohyb míče po hřišti měl symbolizovat pohyb Slunce a dalších planet po obloze, více o této fascinující hře v sekci „pelota“. Hřiště na tuto míčovou hru je možno nalézt po celé Mesoamerice neboť se hrála od pradávna.
V některých oblastech se prováděly i rituály k zajištění dostatku vody resp. deště, uvádí se, že byli obětováni vybraní jedinci (někdy i děti) a to shozením do cenotes – poměrně hlubokých vodních nádrží se strmými stěnami , to ukázaly průzkumy dna „posvátné cenote“ v Chichén Itzá z konce minulého století.
Ilustrace sebeobětování z klasického období: Na spodním reliéfu z Yaxchilánu je vidět jak urozená paní K´abal Xook si protahuje jazykem provaz se zapletenými trny a krev zachytává do nádoby u manželových nohou:
Mayští bohové
Itzamná - bůh stvořitel, bývá zobrazován se svraštělým obličejem a orlím nosem a s honosnou ozdobou hlavy je vyobrazen na spodním obrázku:
Ixchel – bohyně plodnosti, zvaná též Ixquic, nejmocnější ženská bohyně symbolizovala rovněž smyslnost a nevázanou sexuální svobodu. Bývá zobrazována jako ideál mayské krásy (dlouhý nos, mandlové oči a plná prsa), bývá vždy zobrazována s uvolněnými prameny vlasů, jako bohyně sexuálního odevzdání bývá zobrazována při styku s mužskými bohy nebe nebo podsvětí.
Kinich Ahau – též Ahau Kin - "Pán sluneční tvář", bývá jako jediný mayský bůh zobrazován s bradkou. Typickým znakem je orlí nos s vyznačenou spirálou a obroušené přední zuby. Byl to partner prvotní bohyně Mam a vládce čísla čtyři mocného to čísla Mayů. Čtyři byli božstva světových stran nesoucí nebe a čtyři byli též nositelé roku
Chac – bůh deště a pán hromu, přinesl lidem znalosti o zemědělství – pro Maye jeden z nejdůležitějších bohů – což dokládá jeho časté zobrazování na fasádách chrámů v klasickém období. Bývá zobrazován s dlouhým chobotovitým nosem, kterým chrlil na Zem vodu , typickým znakem je kamenná sekera , kterou dělá hrom, viz spodní obrázek:
Huracán – bůh násilí a změny, od něj je odvozeno jméno pro ničivou bouři „hurikán“, to co se může zdát jako neštěstí se nakonec může ukázat jako velký přínos. Jeho dualita nám říká, že bychom neměli nic bezúčelně ničit, aniž bychom to chtěli opět obnovit
Ixbalanqué a Hunahpú – hrdinská dvojčata z mýtu o stvoření „Popol Vuh“ – klasičtí hrdinové jsou nám neustálou připomínkou nutnosti hrdinského přístupu k životu. Nicméně jejich dualita ukazuje na to, že ten, kdo hrdinské činy koná jen pro svůj prospěch není považován za skutečného hrdinu. Ixbalanqué a Hunahpú byli syny bohyně Ixchel (Ixquic) a pozdějšími slunečním (Hunahpú) a měsíčním (Ixbalanqué) bohem.
Hun Nal - bůh kukuřice, je pozitivní bytost božského nebe, ochraňoval rostlinu kukuřici a představoval ochránce hmotné stránky lidského života. Byl symbolem mužské plodnosti a tvůrčí síly. Byl zobrazován s kukuřicí na hlavě
Ahpuch – bůh smrti, se dá dobře identifikovat – bývá zobrazován s lebkou místo hlavy, vystupujícími žebry, jako šperky nosí oči mrtvých a náušnice jsou z kostí. Tento bůh přinášel konec tělesného života a tím umožňoval transformaci/znovuzrození v nějaké jiné formě
Zdroj: Heike Owusu: „Symboly Mayů, Inků a Aztéků“
Kukulkan – Quetzalcoatl
Quetzalcoatl v řeči nauhatl (jazyk národů středního Mexika, též Aztéků) je totožný s Kukulkanem v mayštině. Původně toto jméno patřilo nebeskému bohu – byl jedním ze 4 synů prvotního božského páru (Ometeotl) vládl nebi na západě a jeho barva byla bílá. Což ve své podstatě znamenalo čistotu, dobrotu a moudrost.
Byl rovněž ztotožňován s Venuší, která je bílá a nejjasnější z planet. Quetzalcoatl jako Venuše byl též něco jako symbol „fénixe“ – mytického sebe obětujícího se ohnivého ptáka. Říká se, že se sám obětoval v Zemi Černých a Rudých (Xicalanco a Acallan na mayske hranici) a jeho srdce do běla rozžhavené vstoupilo na nebesa a stal se Venuší. Říká se, že když vyšla hvězda Quetzalcoatl zemřel a nyní je nazýván pánem úsvitu.
Zrození Venuše má mnoho kalendářních významů proto také označuje začátek mayského kalendáře dlouhého počtu v roce 3114 př.n.l. (přesněji 11.srpna)
Mýtus Quetzalcoatla či Kukulkana nemá význam jenom pro astronomii či historii. Představuje archetyp všeho oč může člověk usilovat > jeho zobrazování v podobě opeřeného hada ukazuje na jeho duální povahu:
peří symbolizuje jeho nehmotnou – duchovní podstatu (otec)
had pak jeho spojení s fyzickým stvořením (matka)
Na hlubší mystičtější úrovni ukazuje způsob, kterým může osvícený člověk uvést do rovnováhy dva protilehlé aspekty své povahy tj. duchovní a materiální.V duchovních tradicích západu představuje had (někdy také drak) nižší bytí a podle gnostických tradic byl každý z nás zrozen jako had a žil, plaze se životem v prachu země. Právě jako se had obnovuje svlékáním z kůže a nasazováním nové i my lidé žijeme život po životě, umíráme a znovu se rodíme, ale stále nejsme schopni se pozdvihnout z prachu země. V tomto stavu nevědomosti jsme odříznuti od vyšších světů ducha a zůstáváme bezmocným potomstvem velkého slunečního hada. Tím je dáno, že jako padlé děti Adama a Evy jsme uvězněni v obnovitelných „kůžích“ a jsme nuceni žít život za životem a prodělávat smrt za smrtí v hmotném světě. Avšak gnostické*) tradice hovoří také o kosmické předurčenosti o vrozené schopnosti lidí vydat se jako duše opustivší hmotnou zem do věčného skutečného domova, ve vyšších nehmotných sférách. To je podstata učení všech velkých učitelů včetně Ježíše, Budhy, Mohameda a jak je možné předpokládat i prvního Quetzalcoatzla-Kukulkána.
Duchovní síla směřující k vyššímu kosmickému vědomí je pak symbolizována orlem. Tenoch, který vedl první Aztéky do údolí Mexika (aby hledali místo k založení své říše-města) si byl zřejmě vědom této duality orla-hada a ačkoli zřejmě nedosáhl sám této jednoty, byl si vědom mystického symbolu hada a orla ve spojení s Quetzalcoatlem.
Včlenění příběhu orla a hada do mýtu o založení Tenochtitlánu bylo zřejmě úmyslné , aby tento vznešený ideál nebyl nikdy zapomenut. Dnes je tento nejvyšší symbol lidské transformace užíván jako emblém mexického státu a je na oficiálních budovách stejně jako na státní vlajce: Orel na opálovém kaktusu držící v zobáku hada.
Převzato: Adrian Gilbert/M.Cotterell „ Mayská proroctví“
Další zajímavé informace o Kukulkánovi (Quetzalcoatlovi):
V rámci mayského posvátného kalendáře tzolkinu (20 denních znamení ve 13 cyklech) je jedno denní znamení, které se nazývá „ben“ – je známo jako rákos nebo třtina – a je jedním z nejdůležitějších. Pro Aztéky znamenalo toto znamení jednoho z nositelů roků a existovalo proroctví, že se boží král –Quetzalcoatl (jak ho nazývali Aztékové) navrátí v roce 1 třtina ve své lidské podobě. Rok 1 třtina se shoduje s rokem 1519 v našem (gregoriánském) kalendáři, kdy se objevil Cortéz se svými vojáky a zanedlouho dobyl Aztéckou říši. Právě poslední aztécký vládce Moctezuma se domníval, že příchod Cortéze znamená naplnění starého proroctví. To hovořilo, že v tomto roce se Quetzalcoatl navrátí od východu a jeho příjezd oznámí bílí ptáci – vzdouvající se bílé plachty na východě na velký pátek 1519 pak přesně oznamovaly toto proroctví….proto Aztékové Cortéze nejprve vítali jako navrátivšího se boha Quetzalcoatla a teprve později, až se projevily Cortézovi dobyvačné cíle, prozřeli, ale to už bylo pozdě a v roce 1521 padla největší říše Mesoameriky.
Quetzalcoatl je kromě své božské podoby znám i jako vládce historických Toltéků. Podle legendy se se tento duchovní vůdce narodil 935 n.l. a v roce 987 dosáhl duchovní transformace (zajímavé je, že to 52 let – viz cyklus posvátného kalendáře). Jako vládce toltéckého města Tula (severně od dnešního Mexico City) zakázal provádění lidských obětí a namísto nich požadoval, aby bohové byli uctíváni květinami, zpěvy a meditacemi. To se však nelíbilo kněžím boha Tezcatlipoca (Kouřové či Dýmající zrcadlo) a aby ho odstranili probudili v něm temnou stránku (prapůvodní sílu, kterou bůh Dýmající zrcadlo představuje) a zlákali ho k incestu s vlastní sestrou. Když Quetzalcoatl prozřel byl tak zahanben a ponížen tím, co provedl, že opustil svůj lid a odešel směrem na východ k zálivu. Zde se verze pověsti rozcházejí: jedna říká, že se nechal upálit a z popela povstal jako bájný pták Fenix a transformoval se na oblohu jako jitřenka – planeta Venuše. Druhá verze praví, že odplul na voru směrem na východ se slibem, že se jednoho dne vrátí…a to byla verze, která Aztéky a jejich vládce Moctezumu zmátla a přispěla tak k pádu mocné říše.
Převzato: Kenneth Johnson „Jaguáří moudrost“
*)Gnosticismus či gnóze (z řeckého γνώσις - poznání, znalost) je myšlenkový a náboženský proud, který spásu duše chápe jako vysvobození z vězení těla a hledá ji v individuálním poznání. Gnosticismus nelze chápat jako víru nebo náboženství v pravém slova smyslu, některé jeho prvky souvisí spíše s mysticismem, jiné spadají spíše do oblasti filosofie. Hlavní myšlenkou je ostrý dualismus těla a duše a možnost poznat Boha v sobě samém. Pro gnostika je tedy důležitá osobní náboženská zkušenost, nikoli tvrzení autorit, církve, nebo dogmata víry.
